Recenze: Machine Gun Kelly – Tickets To My Downfall

Doba se mění. Hranice toho, co dnes rapperům „projde“ se dost rozšiřují. Na žánrové škatulkování se hraje čím dál méně, a to je pro hudbu jen dobře. Co máme na mysli? Když v roce 2010 Lil Wayne (který tehdy obecně platil za snad největší jméno světového hip hopu) ohlásil a později vydal svou rockovou desku Rebirth, svět se mohl změnit. Jedni byli nadšení, druzí zděšeni. Jak si může rapper dovolit udělat rockovou desku? Přesuňme se ale v čase o 10 let později.

Rapper s punkem v srdci

Machine Gun Kelly (nebo prostě jen MGK) je na scéně už nějaký ten pátek. Jeho debutového album Lace Up vyšlo v roce 2012 pod legendárním labelem Bad Boy Entertainment (kde jen o dekádu dříve vydával třeba legendární Notorious B.I.G.). Jeho styl byl vždy tak trochu punkáčský, asi nikoho by ale nenapadlo označit ho za zpěváka.

Do loňského roku vydal MGK celkem 4 studiová alba. Když si navíc střihnul beef s Eminemem, jeho hvězda paradoxně ještě víc zazářila. Právě Eminem byl dlouhá léta považován za někoho, s kým si na rapovém poli prostě nechcete zahrávat. Podle mnoha fanoušků ale MGK z tohohle beefu vzešel jako vítěz. To je samozřejmě subjektivní názor, a o tom třeba jindy.

Čistý poprock

V roce 2020 chtěl ale MGK zkusit zase něco trochu jiného. A prakticky ze dne na den se z něj stala opravdová rockstar. Jeho aktuální deska Tickets To My Downfall je v jeho kariéře velmi alternativním počinem. Pokud bychom přece jen chtěli škatulkovat, označit bychom ji mohli za dost slušný poprock.

MGK se spojil s Travisem Barkerem, legendárním bubeníkem kapely blink-182 a vytvořil 10 skladeb (v bonusové verzi) na desce plné chytlavých melodií a klasických poprockových témat, jako jsou vztahy, vyrovnávání se sama se sebou a život rockové hvězdy.

Barker se tady jako výkonný producent postaral o většinu produkce, mezi hosty pak najdeme Trippie Redda (tomu spolupráce All I Know opravdu sedla), blackbeara nebo třeba popovou hvězdičku Halsey.

Závěrem

Tuhle desku je popravdě těžké hodnotit. MGK nakonec přece jen není v rockovější muzice kovaný, paradoxem ale je, že se postaral o desku, která milovníky mainstreamu rozhodně neurazí. Celkem by nás zajímalo, jak se na takový crossover budou dívat skalní fanoušci těchto žánru, nás to ale celé dost baví. Uvidíme jen, kam se MGK jako umělec bude vyvíjet dál.

8/10